Korunní princ v ohrožení
V roce 1968 se Miles Davis ocitl v nečekané situaci – po takřka dvou desetiletích vlády se na jeho pozici korunního prince černé hudby začali tlačit mladí a draví muzikanti, kteří mohli od dětství okukovat jeho triky.
Na radikalizmus éry Vietnamské války, kdy mladí černoši umírali pro vlast, která se k nim doma chovala jako k nechtěným dětem, na dobu vymknutou z kloubů, byla zamyšlená hudba Milese Davise moc tichou odpovědí.
Trendem se staly nahrávky z černošských studií jako Black Power a Motow. V rámci sebeurčení začala černošská mládež vzývat nové modly, hvězdy energického soulu, funku a dravého rocku.
I přes několik vydařených alb uběhlo od Kind of Blue, jazzového opusu magnum, takřka deset let a Miles ztrácel pomalu publikum.
Tento tlak a vlnobití přelomové doby však otce postoje „cool“ nezlomily. Jak uvedl Miles Davis ve své autobiografii z roku 1990: „I wasn't prepared to be a memory yet.“
Tvůrčí neklid vybudil v roce 1969 třiačtyřicetiletého Milese Davise k vrcholnému albu jazzové historie.
Woodstock, rock, elektro
Po návratu z festivalu ve Woodstoku shromáždil Miles ve slavném studiu 52nd Street studios výjimečnou skupinu muzikantů a během pouhých tří dní vznikla zcela přelomová deska.
Plný inspirace mladou generací a snad i štván krizí středního věku vedl Miles Davis svým nenapodobitelným zvukem trubky zkušené i mladé kytaristy, bubeníky a pianisty do světa zatím nepoznané hudby.
Na nahrávkách lze často slyšet několik bas, bubnů i pian najednou. Rozměrná rytmická sekce umožnila až rockové pojetí jazzové hudby. Hudebníci rozbili dosavadní rytmiku a poskládali zcela novou. Do hry začaly promlouvat „nejazzové“ elektrické nástroje – elektrické kytary a klávesy. Moderní nahrávací zařízení umožnilo nahrát jednotlivá sóla odděleně od rytmického zbytku, což mělo zásadní vliv na kvalitu nahrávky, zvýraznilo postprodukční práce a otevřelo daleko větší prostor pro svobodu jednotlivých muzikantů.
Miles zde došel na vrchol cesty, kterou naznačil v oceňovaném albu In a Silent Way, které natočil o necelý rok dříve. Fúze rock, jazzu, propojení akustických a elektrických nástrojů, citlivě složená skupina hudebníků a následný rok strávený ve studiu, kdy byly stopy nekonečněkrát spojovány, rozdělovány a znovu skládány, to vše sehrálo roli při vytvoření alba, které formovalo hudbu po celý zbytek 20. století.
Po nízkých prodejích jeho alb, které se pohybovaly v desetitisících, se z Bitches Brew stalo nejprodávanější album v dějinách jazzu s více jak půlmilionem prodaných kusů. Miles Davis vrátil do čela hudební revoluce, která se neměla nikdy zastavit. Dnes pravděpodobně jen tak nenajdete hudebníka, který by se mohl vymknout vlivu tohoto alba, ať již půjde o jazz, rock, pop, nebo třeba hip hop.
-MK-
inspirací:
https://en.wikipedia.org/wiki/Miles_Davis
https://en.wikipedia.org/wiki/Bitches_Brew
http://www.theguardian.com/music/2010/sep/05/miles-davis-bitches-brew-reissue
kniha Hudba ohně od Karla Veselého
Skladby:
Strana A
Pharaoh's Dance (Joe Zawinul) – 20:06
Strana B
Bitches Brew – 27:00
Strana C
Spanish Key – 17:34
John McLaughlin – 4:26
Strana D
Miles Runs the Voodoo Down – 14:04
Sanctuary (Wayne Shorter) – 11:01